Háčkování – příjemný a pohodový koníček, který i v 21. století těší a naplňuje lidi z různých koutů světa. A právě v tomto článku chci poodhalit, jak vzniklo toto úžasné řemeslo, po jehož původu jsem začala před nedávnem pátrat. A věřte nebo ne, že jsem na této téměř badatelské cestě objevila několik pozoruhodností, o kterých jsem se rozhodla se s vámi podělit v článku a představit vám ty nejzajímavější střípky o háčkování v minulosti.
O tom, kde se objevily a odkud pocházejí první háčkované předměty, panují mezi badateli spíš dohady. A to z toho důvodu, že je na rozdíl od ostatních ručních prací jako je pletení, vyšívání a tkaní, chybí archeologické nálezy a zmínky v písemných pramenech i obrazová znázornění. Dosud tak nemáme přesvědčivé důkazy o tom, jak staré může být umění háčkování nebo odkud vyšlo.
Původ háčkování
Spisovatelka a badatelka, Lis Paludan z Dánska při hledání původu háčkování uvádí tři zajímavé teorie. První: Háčkování pocházelo z Arábie, rozšířilo se na východ do Tibetu a na západ do Španělska, odkud vedlo arabské obchodní cesty do dalších středomořských zemí. Za druhé: Nejčasnější důkazy o háčkování pocházejí z Jižní Ameriky, kde prý primitivní kmen použil háčkované ozdoby v kultovních obřadech. Za třetí: V Číně byly známy první příklady trojrozměrných háčkovaných panenek.
Velké množství zdrojů uvádí že háčkování bylo známo v 16. století v Itálii pod názvem „jeptiška“ nebo „krajka jeptišky“. Sestry v té době háčkovaly krajky pro církevní textilie, “jak říká Lis Paludan. Její výzkum odhalil příklady krajkové výroby a jakési krajkové pásky, z nichž mnohé byly zachovány.
Tamburské vyšívání
Výzkum naznačuje, že háčkování se pravděpodobně vyvinulo nejvíce přímo z čínského vyšívání, což je velmi starověká forma výšivek známých v Turecku, Indii, Persii a severní Africe, která zasáhla Evropu v 17. století a byla označována jako „tambouring“ z francouzského „tambour“ nebo buben. Háček, tak jako ho známe dnes, se tehdy ještě nepoužíval. V této technice je textura napnutá na rámu. Pracovní nit je držena pod látkou. Jehla s háčkem je vložena směrem dolů a smyčka pracovního vlákna je protažena látkou. Když je smyčka stále na háčku, háček se potom zasune o něco dále a další smyčka pracovního vlákna se natáhne a provede první smyčkou, aby vytvořila řetězový steh. Tamburské háčky byly stejně tenké jako šicí jehly, takže práce musela být provedena velmi jemným háčkem. Na konci 18. století se tambour vyvinul v to, co Francouzi nazvali „háčkování ve vzduchu“, když byla látka pozadí odstraněna a steh pracoval sám.
Matka moderního háčkování
Háčkování si získalo obrovskou podporu ve století 18. a 19. Nepřehlédnutelnou osobností se stala Eleonore Riego de la Branchardiere, která byla známá díky své schopnosti vytvářet krajkové a paličkované krajky a proměňovat je v háčkované vzory. Vydala mnoho vzorníků, aby miliony žen mohly začít kopírovat její návrhy. Svou první knihu s názvem „Pletení, háčkování a síťování“ vydala v roce 1846, kdy ji bylo pouhých 18 let. Její kniha představovala revoluce ve světě háčkování a ovlivnila módu viktoriánské éry. Ženy chtěly nosit vlastní domácí krajku na základě jejích návrhů.
Elenora měla irské kořeny po matce a francouzské po otci. Ve své knize poprvé zveřejnila irské háčkovací vzory. Irské ženy byly schopny použít její vzory k vytvoření poptávané módy pro dámy v Anglii, a to se ukázalo jako spolehlivý zdroj příjmů pro mnoho irských rodin během velkého hladomoru v Irsku, který začal v roce 1845 a skončil v roce 1852.
V průběhu svého života vydala Branchardière celkem 72 knih. Její krajka byla krásná a odolná a během viktoriánské éry se stala nesmírně populární. Na Ravelry si lze prohlédnout ukázky jejich krajek. Knihy na toto téma z ní udělaly „matku moderního háčkování“. V roce 1851 vystoupila na Velké výstavě a získala medaili za vynikající napodobení španělské krajky.
Irská krajka
Od počátku 19. Století se háčkování krajek věnovaly také irské jeptišky. Motivy, které používaly v háčkování měly napodobit motivy nalezené v benátských krajkách (a naučily tuto dovednost dívky a ženy v celém Irsku. Výsledný výrobek byl nabízen jako cenově dostupná alternativa k drahé, ale velmi žádané benátské krajce a prodával se v celé Evropě a Severní Americe. Irská krajka, se často používala jako ozdoba oděvu nebo módních doplňků jako šály, peněženky, límečky, rukavičky.
Irské háčkování je pozoruhodné svým využitím trojrozměrných motivů v podobě malých květinových nebo geometrických motivů, které se obvykle háčkují samostatně a poté se přikládají na háčkovaný předmět.
Háčkování 20. století
Háčkování bylo populární během 19. století a mnoho žen ho jistě praktikovalo jako milovaný koníček, zůstalo ve sféře zájmu pevně až do konce šedesátých let. V reakci na vysoce syntetický módní šatník v polovině 60. let mnoho žen projevilo zájem o nošení pletených a háčkovaných oděvů z přírodních vláken. V průběhu let 20. století se háčkování setkalo jak s dobou slávy, tak s časy totálního nezájmu. V současnosti jsou háčkování i pletení opět na vrcholu zájmu a opět patří k velmi oblíbeným a vyhledávaným ručním pracím.
Háčkování je tak často označováno jako umělecké řemeslo, které na rozdíl od pletení nebylo nikdy mechanizováno.
© Napsáno pro blog svetprize.cz